Když je pěkně, jdou do lesa. Když fouká vítr, jdou do lesa. Když poprchá, jdou do lesa. Když sněží, prší, lije, mrzne, jdou do lesa. Pro většinu rodičů, jejichž děti se při zvětšené oblačnosti nedostanou zpoza zdí školky, je to nepředstavitelné.
Existují ovšem místa, kde děti tráví venku většinu dne. Za každého počasí. Lesní školky jsou za našimi hranicemi běžnou součástí předškolního vzdělávání, u nás bojují o existenci.
Neexistuje špatné počasí, existuje jen špatné oblečení
V minulosti trávily děti venku veškerý volný čas. S rodiči při práci, nebo s vrstevníky při hře. Les a louka byly běžnou součástí života a dávaly dítěti většinu podnětů potřebných ke hře i učení. To se v devatenáctém a zejména ve dvacátém století výrazně změnilo.
Většina současných dětí, především těch, které vyrůstají ve městech, se do přírody dostane jen o víkendech. I to jen v lepším případě. Lesní školky mají ambici tento poměr otočit.
Za zakladatelku lesních školek můžeme považovat Dánku Ellu Flautauovou. Ta už v roce 1950 kromě svých dětí opatrovala také děti ze sousedství a maximum času trávily venku. Jejich rodiče vyvinuli iniciativu na to, aby její opatrování bylo přijato jako oficiální školka. Byla to právě první lesní školka, která definovala základní pravidlo pobytu dětí v přírodě: Neexistuje špatné počasí, existuje jen špatné oblečení.
V Německu přes tisíc, v Čechách přes sto, na Slovensku dvacet
Ze severských zemí se myšlenka na podobný typ předškolního vzdělávání dostala do celé Evropy. Dnes je jich nejvíc v Německu. První lesní školky se tam začaly objevovat už koncem šedesátých let, ale až v roce 1993 byly uznány jako oficiální forma péče o děti.
To umožnilo čerpat státní dotace a rodičům dětí výrazně snížilo náklady na školné. V současnosti počet lesních školek v Německu přesahuje tisícovku.
Situace se obrací iv Čechách, kde již existuje legislativa pro lesní typ mateřské školy. Na Slovensku jsou lesní kluby stále v plenkách. Vznikají jen z iniciativy rodičů, nejčastěji než občanská sdružení.
„Legislativa pro dětské lesní kluby a lesní školky na Slovensku z mého pohledu vlastně neexistuje. Existuje legislativa, která upravuje státní a soukromé školky standardního typu s různou výukou, ale o typu lesní mateřské školy se otevřeně a veřejně na Slovensku nemluví.“ Vysvětluje situaci Eva Šeböková z lesního klubu Kaštanko. Lesní kluby, kterých je na Slovensku jen kolem dvaceti, tak stále bojují o své místo.
Běžný den v lese
Denní plán se přitom od běžných školek až tak neliší. Pravidla a rituály, jako rozcvička, ranní kruh, jídlo i odpolední odpočinek jsou samozřejmostí. Nezanedbává se ani nácvik běžných dovedností jako samoobslužná činnost, oblékání či stolování. Oproti běžným školkám je zde však jeden zásadní rozdíl.
Všechny vzdělávací a hrové aktivity se dějí v přírodě. Lesní školky vycházejí z filozofie, že příroda je tím nejlepším a nejpodnětnějším prostředím, které může dítě inspirovat a učit.
Děti obecně nepotřebují animátory, kteří jim ukazují jak si hrát, pouze průvodce přírodou a někoho, kdo se postará o jejich bezpečnost.
Hra v přírodě je tím nejlepším simulantem fantazie a pohyb venku v největší možné míře rozvíjí motoriku dítěte. Dokazují to nejen studie, ale i osobní zkušenosti rodičů.
„Předtím, než náš syn začal chodit do lesní školky, byl typické městské dítě, které jde ven jen na procházku nebo na hřiště. Často nám říkal, že se mu nechce chodit a ptal se na ruce. Po pár týdnech začal po lese utíkat, stal se obratnějším, samostatnějším a schválně začal vyhledávat složitější cestičky mezi stromy, aby mohl co nejvíce skákat a uhýbat. Že ho bolí nožičky, už nikdy nezmiňoval“, říká maminka Martina, která do lesní školky umístila dvě děti.
Bát se není třeba ani toho, že by děti neměly kde sklonit hlavu. Přestože tráví většinu času venku, své pevné zázemí pochopitelně mívají. Často je jím mobilní dům, chata nebo menší domek, kde se děti setkávají, obědvají, odpočívají a mají odložené věci.
Nevýhodou je bláto i nulová legislativa
Přestože mají lesní školky na první pohled samé výhody pro zdravé děti i děti se speciálními potřebami, nelze přehlédnout, že i tato zařízení mají své limity. Již zmiňovaná neexistující legislativa je prvořadým faktorem, od kterého se odvíjí řada dalších komplikací včetně finančních nároků na školné.
I když většina lesních klubů funguje ve skromných podmínkách, rodiče mají také specifické výdaje na materiální výbavu dítěte. V lesní školce si dítě nevystačí s tepláčky a tričkem, jak je tomu v běžných školkách. Pro permanentní pohyb venku je třeba se připravit kvalitním outdoorovým oblečením a obuví, často v několika kusech.O nevýhodách říká Lenka Hrúzová z Lesního klubu Tramtária: „Moje zkušenost ukazuje, že lesní školka není pro každého rodiče. A nejde jen o množství bláta, které z dítěte denně „opadne“. Rodiče může překvapit také zázemí, které je často provizorní chatka, jurta či mobilní dům. Ne každému vyhovuje také pedagogická koncepce či komunitní nastavení. Pokud například dítě doma zažívá velmi autoritativní výchovu, větší dávka svobody u nás a následná změna chování v domácím prostředí, může rodičům překážet a rozhodnou se pro jinou školku.“
